• Kristýna

#JAK NEZVLÁDÁME KARANTÉNU



Rozhodla jsem se, že karanténu využiji aktivně a zlepšíme naše životy. Budeme zdravě jíst, cvičit a zvelebovat naší londýnskou haciendu.


Když jsme se po čtyřech dnech probrali z deliria, s kocovinou, za kterou by se nemusel stydět ani prezident, řekli jsme si, že takhle to dál nejde. Otevřeli jsme poslední tři flašky bílého a přemýšleli, co s našimi životy v karanténě dál.

Při tom hlubokém přemýšlení, jsem ovíněná usnula na terase. Stačilo nečekaně tropické počasí a zábava na sebe nenechala dlouho čekat. To, co mi vyrašilo na noze, vypadalo nejdřív jako vyrážka, přes noc se to ale podlilo, nalilo a začalo se to zvětšovat.

Předem jsem Mebovi oznámila, že k doktorovi nejdu. Nejen za časů korony je to expres jízdenka na anglický hřbitov. Můj hypochondr, který předpokládal, že mám minimálně lepru a bál se, že to taky chytí, mě ale přece jen na středisko dotáhl. Před tím, než jsem se k doktorovi stihla přiblížit, mě zdviženou pravačkou zastavil a řekl, ať to sleduju, že to určitě bude dobrý. Hnisalo to jen dva týdny a zůstala mi velká jizva, noha naštěstí taky.

Vsugerovala jsem si, že vyrážku nebo co to bylo, zapříčinil nedostatek vitamínu a špatný životní styl. Rozhodla jsem proto o sebe pečovat a vyčistit tělo od škodlivých vlivů – přestat pít, malovat se a nepoužívat žehličku na vlasy. S účesem alá ovce a ksichtem bez líčidel se Meba pokaždé lekl, když jsem vešla do místnosti. Ať žije přirozená krása! Za nehorázné peníze jsem si objednala zkrášlující pilulky velikosti panelákového psa, které jsem měla po dvou polykat každé ráno.

Pokoušela jsem se i cvičit, ale přestala jsem s tím po tom, co mi pes hodil pod nohu tenisák a já si vyvrkla kotník.

Zjistila jsem, že nejlepší způsob, jak si pořádně uklidit celej barák, je naplánovat si, že budu psát. Cílem bylo mít po skončení karantény minimálně dva romány a tucet článků. Jenže místo čumění do děsivé prázdné stránky ve Wordu, jsem zblízka, v jógové pozici kočky, čuměla na zašlé spáry v kuchyni a drhla je miniaturní houbičkou. Drhnutí spár, ale byla sranda oproti čištění žaluzií. Nejprve jsem poctivě otírala jednu lamelu po druhé. Šlo to pomalu, tak jsem se vydala pro radu na internet a vzala si na pomoc vysavač. Nikdo mi ovšem neřekl, že pokud má vysavač silný sací výkon, že ty žaluzie sežere. Výhodu to má, už je čistit nemusím.

Také jsem se rozhodla uklidit skříně. Přičemž jsem zjistila jsem, že má obsese s kupováním šatů dosáhla vrcholu. Když jsem se dopočítala do sta, přičemž třetina měla stále ještě cedulky, rozhodla jsem se, že se svou závislostí musím něco dělat. Objednala si posledních pět kousků, které jsem měla v košíku a na dva měsíce si zakázala šaty kupovat.

Také jsem konečně dala těsnění okolo vchodových dveří a vydlaždičkovala vchod, což se moc povedlo, jen je trochu škoda, že dveře jdou otevřít asi jen na třicet procent. Chyba v Matrixu či co. Při zkracování záclon jsem měla chuť jít raději zase čistit žaluzie.

K připevnění garnyže jsem potřebovala pomoct Meby. Nerada hraju hry, s výjimkou jedné, kterou hrajeme pravidelně. Někdo na doktory, my na Pata a Mata.

Když můj Pat konečně přivrtal držáky, zjistili jsme, že je dal příliš blízko k vestavěným skříním, jejichž dveře tím pádem nešly otevřít. Muselo se převrtávat. O šest děr později, jsme konečně pověsili čerstvě vyprané závěsy a záclony, které díky snaze zakrýt zuby po nůžkách, skončily v půlce oken. Neexistuje problém, který by neměl řešení. Obvázali jsme místo, kde sedí tyč v držáku, izolepou a nic nepadá. Už mi zbývá jen vysilikonovat koupelnu, ošmirglovat a znovu natřít terasu, vyklidit půdu a pak už konečně ten román napíšu. Slibuju.

0 zobrazení