#Bath

November 12, 2017

Na konci září jsme se vydali na zatím náš poslední výlet po ostrovech. Tentokrát jsme jeli do městečka Bath, kam jsme se chystali už strašně dlouho. A jelikož nás (opět :) ) přijela navštívit prudič sestra, tak se jen nabízelo ji někam vyvést.

 

Cesta na západ patří mezi mé anglické nejoblíbenější. Od nás ze západního Londýna je to easy peasy lemon squeezy. Nemusíme se motat centrem ani dopravníma zácpama, což je v Londýně vážně velké plus. Takže za něco málo přes dvě hodinky plynulou jízdou po dálnici jsme se dostali do Bathu.

 

Mezi kopci v údolí řeky Avon se nachází údajně druhé nejnavštěvovanější město v Anglii - Bath. Ve městě žije jen 90 000 obyvatel. Velikost tak akorát pro mě, všude se dá dojít pěšky. 

Bath je známý především pro své legendární lázně, jejichž relaxační účinky si užívali již staří Římané. Ze starých lázní bylo zřízeno muzeum, ale před pár lety bylo otevřeno spa nedaleko původních lázní. Kam jsme měli také namířeno.

Kvůli našemu hnědému štěstí jsme se do muzea Roman Bath nedostali, ale prošli jsme si celé historické centrum. Viděli jsme Bath Abbey, před kterým zpívala árie jakási operní pěvkyně. Naše vychovanému psovi se to zřejmě nelíbilo (nebo líbilo?), protože po chvilce začal štěkat, takže jsme museli odejít. Prošli jsme kolem Parade Garden až k Pultney Bridge, kde byla strašně krásná romantická kavárna, kam bych určitě chodila psát, kdybych tam bydlela. 

 

 

 

 

 

 

Vždycky si v těhlech městech představuji, jaké by bylo tam žít. Ruch Londýna mi zkrátka nesedí.

Objevili jsme krámek, který se jmenoval 25.prosinec a kde bylo milion ozdobiček a vánočních dekorací, jen si vybrat. Koupili jsme si keramický zvonek na památku.

“Aby měl Ježíšek čím zvonit, až budeme mít děti!”.

“Dobrej kýč. Do tý doby ho Meba rozmlátí!”, zhodnotila ségra.

 

 

 

     Ubytování typu B&B jsme si bookli dopředu, protože se psem je člověk vždycky trošku omezený. Majitelka typická anglánka, která si myslela, že když jezdí v bávu, takže je něco víc. 

Pokud chcete zažít pocit jako na škole v přírodě s účou s drdolem za zády, tak se vydejte do Bathu a bookněte si The Fris. Check-in striktně v pět a o tom se jako nediskutuje, takže jsme museli přehodnotit naše plány a nechat spa až na druhý den. A na Spa jsme se právě těšili nejvíc, navíc jsme hned ráno chtěli jet na vodopády, takže plán B. Jet se ubytovat a pak se uvidí. 

Takže se vidělo, parkování strašný, maličkaté přímo z hlavní silnice. (Přiznám se bez mučení. Vzdala jsem to rovnou, parkoval Meba.) I přesto, že jsem do hotelu volali 14 dní dopředu a ubytování mělo být “dog friendly”, majitelka čuměla jak péro z gauče, že máme psa. Všude bílé koberce (i na schodišti), my bydleli ve třetím patře a zrovna šíleně pršelo. Hned u vchodu jsme byli VYZUTI. V Anglii mě teda ještě nikdo nikdy nevyzul. Asi chtěla, aby se ta česká část výpravy cítila jako doma. Pokoj byl hezký, ale opět celý bílý, koupelna přes chodbu, i přesto, že měl pokoj být “en-suite”. Nevadí. 

 

 

 

     Jelikož nám milá paní majitelová nedala večerku, ale na spa už bylo pozdě. V tom největším slejváku jsme se vydali hledat dogfriendly hospodu. Ségra sice ve své Harry Potter pláštěnce, za to pomalu v “bačkůrkách”, v botách jí trošku čvachtalo, ale hlavně, že si nezapomněla ten svůj raincoat, kterej tahá už tři roky.

   Narazili jsme na útulnou hospůdku The Hop Pole. Z venku nic moc, ale vevnitř stylová malá hospoda se strašně milým a přátelským personálem.

“Za tři piva jenom jedenáct liber, tady se vožerem!” Meby slova, aneb Londýňan se nezapře. Poslušně jsme ho následovali.

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload