#ISLAND - Den druhý

July 10, 2018

 

Probouzíme se brzo ráno a po ovesné kaši s čajem se vydáváme do údolí Reykjadallur. Možná kdybych se na Island připravila trochu důkladněji, věděla bych, co nás čeká. Představovala jsem si parkoviště, několika minutový výšlap a koupačka v řece. Místo toho šplháme skoro hodinu do brutálního krpálu, na zádech batoh s pivama, protože jsem Češka, a taky protože koupat se v přírodě v teplých pramenech uprostřed hor se bez piva prostě nedá. Předbíháme párek důchodců s nordickými holemi i jezdce na koních. Volně přeloženo, Meba se hodně těší na svou ranní “sprchu” (koupel), bez ní totiž nedokáže normálně vyjít z domu. (Ne, ani se psem, ani pro pečivo, ani otevřít pošťákovi, prostě je závislý na ranní hygieně - o tom, jak si meje chodidla budu vyprávět někdy příště!)

Procházíme po můstku hustým kouřem a dostáváme se k řece. Trvá nám asi patnáct minut než najdeme to správné místečko ke koupeli. Vybrali jsme si hlubší tůňku, trochu stranou od všech lidí. Naneštěstí si ten samý spot vyhlídli i ti důchodci, na nic nečekáme a skáčeme do řeky před nimi. Důchodci zhnuseně berou hole a jdou jinam. To ještě netuší, že jsme je vlastně zachránili, protože tůňka je sice teplá, ale ne horká jako okolní voda. Asi po dvouhodinové koupačce, kdy nám není úplně nejtepleji, se rozhodneme vyzkoušet jiné místo a olalala voda je vařicí, že se v ní skoro nedá sedět. mně bylo celou dobu divný, že zatím co já, byla ve vodě až pod bradu všichni okolo seděli s půlkou těla venku a to i když pršelo. No jo karma.

Jsme tak prohřátí, že nám není zima, ani když vylezeme z vody a oblíkáme se. Meba, někde v horách, uprostřed ničeho vytahuje gel a geluje si vlasy. Jako vážně, nekecám! Nezdá se mi to a ani nejsem opilá, protože jsem na ta piva dočista zapomněla, takže když se Meba dogeluje, táhneme je zase dolů.

 

 

 

 

 

Po koupeli se vydáváme ke gejzíru Strokkur, který chrlí každých pět až deset minut vařící vodu do výšky přesahující dvacet metrů. 

Lidí je okolo gejzíru asi tolik, jako turistů na Staromáku v celou, čekajících na Orloj. Deset minut stojíte s připraveným foťákem, ruka odumírá, najednou se voda vcucne víc dovnitř a pak to vystřelí. Musím říct, že na tom je něco trochu perverzního. Vydrželi jsme na tři výstřiky a pak jsme se vydali k vodopádům Gullfoss.

 

 

 

 

K vodopádům bych řekla asi tohle - turistů hodně, prší zase, spousta vody všude, jsem mokrá na kost, zase, jinak to bylo hezký, zase.

 

 

 

Protože jsme plánovači amatéři, přejezd do Oláfsvíku nám trval 3 hodiny. Tak nějak jsem si myslela, že se to dá střihnout, ale na Islandu je snad jen jedna jediná silnice, takže místo toho jet přímo, jsme se museli vrátit k Reykjavíku a pak se teprve vydat na sever. Vopruz, to vám řeknu.

 

 

 

Tentokrát se rozhodneme přespat v kempu. Přijíždíme okolo půlnoci, slunce ještě nezapadlo. V kempu je celkem rušno. Nějaké americké čůzy si vaří večeři, fénujou hlavu a jsou roztažené po celé koupelně a kuchyňce. Co na tom, že ostatní postávají, když ony mohou sedět na jedné židli a mít nohy na druhé. Snaží se s Mebou zapříst hovor, ale brzo pochopí, že pokud nechtěj mít ráno ve stanu díru, měly by se mi klidit z cesty. Ach ta mírumilovná a přátelská slovanská povaha. 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload