#ISLAND - Den třetí

July 26, 2018

 

 

Čůzy ze včerejška stále okupují společenskou místnost, další z nich si OPĚT fénuje vlasy. Jsem si myslela, že já s žehličkou na vlasy jsem hodně divná a prej ne. 

Meba předchází hádce a navrhuje, že se nasnídáme na stolech venku, protože ony jsou rozložené všude. Hlasitě dávám najevo svou nespokojenost a na truc jím ve stoje, protože si nechci sedat v sedm ráno na studenou kamennou lavici. 

 

Čeká nás celkem náročný den. Nejprve se vydáváme k hoře Kirkjufell, která je známá především ze seriálu Hra o trůny. Samozřejmě hned po té, co přijedeme a vyndáme foťáky, hora se zahalí do oblak a začne pršet. Do toho na Mebu mávají ty americké debilky, které se rozhodli vydat tím samým směrem. 

 

 

 

Obrázek je to působivý, ale ne vždy, to co je na fotkách, je tak i ve skutečnosti. Kdo by věřil, že horu a vodopád dělí široká silnice. No, nic, žijeme ve virtuálním světě. Koho zajímá realita.

 

 

 

Opouštíme Oláfsvík a natěšeně zamíříme k naší denní dávce horkých pramenů. Třetí den, třetí plavky. A pak, že jich nemá smysl vozit tolik, že Mebo?! 

Tentokrát se jedná o nejmenší horký pramen na Islandu - Landbrotalaug. Informace o něm jsem našla na stránce odkazují na deset nejkrásnějších horkých pramenů, o kterých nikdo neví. (Přece jen jsem udělala nějakej ten research). Možná o nich nikdo nevěděl, jen do té doby, než o nich vyšel ten článek. Poblíž pramene parkuje asi pět aut a dokonce si tam někdo rozložil stan. 

Necháme asijský pár užívat si romantický moment a zatím se naložíme do takové špinavější horké louže, která je poblíž. Je dostatečně velká, takže jí sdílíme s americkým párem a jejich dvojčaty. 

Asi po půl hodině, když se asiati dostatečně vymáčí jak nudle v Miso polévce, už hodně natěšení, se vydáváme k té horké tůňce, kterou lemují zasněžené hory a dlouhé nekonečné pláně. (Básnické střevo se u mě začíná vždycky projevovat po druhé či třetí flašce bílého).

Je trošku děsivé vlézt dovnitř, protože vážně nesnáším, když si nevidím na nohy a tady si na ně jako vážně nevidím. Nakonec do té černé díry přece jen vlezu. Meba ještě není ani vevnitř a asijský pár se ani nestihl obléknout a přichází Švédská rodinka - rodiče s pubertální dcerou. Svlékají se ihned a s ručníky omotanými kolem těla čekají, že kdy jako vypadneme. 

Meba, ten Meba, který je vždycky příjemný, povídá si s pejskařema, zatímco já je ignoruju, ten který pouští všechny ve frontě a nesnáší konflikty, tak přesně ten Meba se pouští do hádky s tou Smolíkovic rodinkou, po té co se matka optá, jak jako že dlouho tam ještě budeme. Nemá smysl vypisovat co jí řekl, něco ve smyslu, jako že dlouho a nejméně půl hodiny a že pokud bude tak blbě civět a zavazet nám na fotkách, tak ještě dýl. 

I když nakonec v prameni vydržíme skoro dvacet minut, jsme zklamaní. Jsem zase fascinovaná, jak lidi umí být nevychovaní a stupidní. Nakonec je máme na každé fotce, dá mi celkem práci je vyzmizíkovat.

 

 

 

Po koupeli se vydáváme znovu na cestu, máme před sebou skoro šest hodin jízdy. Směr Husávík.

Míjíme naprosto fascinující městečko - Akureyri, do konce pobytu nás mrzí, že jsme tam nestávili více času. Místo červeného kolečka na semaforech, mají červená srdíčka. Přístav v Akureyri nabízí výlet na velryby. K vidění jsou už 18 minut z přístavu, asi nemusím říkat, že jsme této nebídky měli využít. 

Všichni chodí v tričkách a tílkách (my zimní bundy). Ta “romantická fotka” s výhledem na Akureyri, kdy zasněně čumím někam do blba, je proto, že (podle mě) Meba udělal strašně nebezpečnej manévr a obrátil to do protisměru, takže s ním nemluvím. To jen, abyste věděli, že nepózuju, jen nemluvím a nechci se fotit.

 

 

Často míjíme takovou značku na silnici, která označuje “významné místo”, jelikož jí míjíme asi každých 500 metrů, nevěnujeme jí moc pozornost, až asi kolem osmé večer se rozhodneme zastavit. Bang on.

Zastavujeme u vodopádů Godafoss, nádhera, kam se hrabe Gullfoss. Navíc skoro bez turistů a na dosah tyrkysové vody. Celkově sever je klidnější.

 

 

 

 

 

Večer nás čeká největší dobrodružství, jeskyně kde John Snow přišel o panictví - Grjótagjá (nefanoušci Game of Thrones/ Hry o trůny prominou). Naneštěstí se v jeskyni koupat nesmí už skoro 30 let. Rozhodneme se proto najít skrytou jeskyni s horkými prameny. Nikdo přesně neví její polohu. Nachází se v okruhu jedné míle od známější jeskyně. Její jméno je Vogagjá/ Leynigjá (Secret Fissure). Jejím hledáním strávíme více jak dvě hodiny. S kompasem se brodíme kamenitým terénem, vyhledáváme na googlu, youtubu i instagramu. Naše timberlandy utrpí největší újmu za svůj dosavadní život. Bohužel bez výsledku. Nenalezení této jeskyně považuji za jedno z největších zklámání z Islandu (to nejnejvětší nás teprve čeká), protože jsem vážně věřila, že jsme dostatečně připraveni jeskyni objevit (jako měla jsem na sobě i plavky!).

Meba těžce zklamán z našeho neúspěchu se rozhodne, i přes všechny výstražné cedule, i přes jeho jinak zarputilé morální hodnoty, vykoupat v Grjótagjá. Já - posránek - stojím u vchodu do jeskyně, připravena zařvat cokoliv, když se někdo přiblíží. S žaludkem v kalhotách sleduji, jak se svléká a noří lýtka do vody. Nikdo mu ovšem neřekl, že voda je díky sopečné erupci tak horká, hahá, že se v ní koupat nedá, a tak svlaží pouze svá zachlupatilá lýtka a zase se obléká. Ještě že tak. 

Cestu do Husávíckého kempu lemuje mlha, není vidět na krok. Posledních padesát kilometrů je za trest. Myslím na zítřejší zaplacený výlet lodí na velryby a chce se mi brečet. Uvidíme kulový. Korunu tomu nasadí kretén v kempu, který nám přijde říct, že naše topení je příliš hlasité ať ho vypneme. Já bych ho poslala… vy víte kam..Meba, který si vybral denní dávku nasranosti, topení vypíná a já klepu kosu až do rána…

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload